Od dětství jsem byla přesvědčená, že logo Výborů na obranu revoluce (CDR) znázorňuje obrovské oko nesoucí mačetu. Protože jsem nevěděla jak tento agresivní obraz vznikl, vnímala jsem ho jako indiskrétní zorničku, která mě sledovala na každém kroku. O léta později mi jeden kamarád vysvětlil že tam, kde já jsem viděla rohovku a duhovku není nic než klobouk viděný shora. I přes toto příjemné vysvětlení jsem stále cítila tíhu toho pohledu pokaždé, když jsem procházela kolem nějakého plakátu se značkou CDR.

V těchto dnech probíhá sedmý kongres této organizace, čítající více než sedm milionů členů, z nichž se celé řady nikdy nikdo neptal, jestli k ní chtějí patřit. Do výborů se vstupuje úplně automaticky, stejně jako ženy jsou zahrnuty do Federace kubánských žen a děti vstupují do pionýra. Málokdy se někdo veřejně ohradí proti tomu, aby se stal členem těchto spolků, i když jsou v dnešní době na Kubě spíše formální a byrokratické, než účelné.

Můj omyl mezi okem a kloboukem byl částečně důsledkem dětské zmatenosti, ale z velké části také projevem toho, že mám čuch na nebezpečí. Naučila jsem se, že za dveřmi, které hlásaly ten alarmující slogan „Vždy na pozoru“, bydlí ti nejpřísnější autoři zpráv, udávajících jejich sousedy. Také jsem znala lidi, kteří kvůli špatné prověrce z pera prezidenta výboru přišli o pracovní postup, cestu do zahraničí nebo možnost získat nové bydlení. Dokonce jsem znala i takového, který kromě toho, že se honosil titulem viceprezidenta CDR, byl také největším delikventem v celé čtvrti.

V Palacio de Convenciones má tedy dnes zornička s mačetou novou konferenci. Mám pocit, že to, co dříve bývalo vševidoucím Argem je dnes sípajícím kyklopem. Kontrolní orgán, který je těžko schopen si všimnout všech nepravostí, které pácháme.

“Vítězství vždy bylo, je a bude naše!”

Zatímco se připravují rozsáhlé reportáže o padesáti letech Kubánské revoluce, málokdo si pokládá otázku, zda slavíme narozeniny živé bytosti, nebo jen výročí něčeho, co se kdysi stalo. Revoluce netrvají půl století říkám těm, kteří se mě ptají. Končí pozřením sebe samých a ustrnutím v autoritarismu, kontrole a nehybnosti. Lhůta jim vyprší vždycky když se začnou snažit být věčnými. Umírají, protože se snaží udržet neměnné.

To, co začalo tehdy prvního ledna už je podle názoru mnohých léta pod drnem. Diskuse se vede pouze o tom, k jakému datu proběhl pohřeb. Podle Reinalda zemřela revoluce v srpnu 1968 když náš vousatý vůdce oslavoval vstup tanků do Prahy. Má matka viděla revoluci v agónii, když byl vynášen rozsudek smrti nad generálem Arnaldo Ochoem. V březnu 2003, kdy došlo k zatýkání a hromadným soudům, slyšeli smrtelné chropění i ti umíněnci, kteří revoluci až do té doby považovali za živou.

Za sebe vám říkám, že jsem ji poznala už jako mrtvolu. V roce 1975, kdy jsem se narodila, už sovětizace vymazala veškerou spontánnost a nebylo vidět už nic ze vzbouření a vzdoru, o kterém vyprávěli ti starší. Už neexistovaly dlouhé vlasy a lidové nadšení, ale čistky, dvojitá morálka a udavačství. Škapulíře, se kterými kdysi sešli z hor, už byly zakázané a z vojáků ze Sierra maestry se stali lidé závislí na moci.

Zbytek už byl jen zdlouhavou smuteční hostinou za něco, co mohlo být; svíčkami, zažehnutými iluzí tolika lidí, kteří jí propadli. Tento leden slaví nebožka nové výročí. Budou tu květiny, provolávání “Ať žije!” i muzika, ale ji už nic nedokáže zvednou z már a vrátit jí život. Nechte ji odpočívat v pokoji a začněme brzy s novou etapou. Kratší, méně okázalou a svobodnější.

http://www.youtube.com/watch?v=jxNGB9PLnF8

Pro Miguela, jehož snem je být sociální demokratkou.

Šla jsem včera na konferenci o sexualitě v Muzeu výtvarných umění. Dva týdny zde běží cyklus erotického umění, doprovázený filmy a besedami. A zrovna toto úterý byla debata na téma zařazení transexuálů do společnosti a předsudků, které vůči nim stále existují. Tak jsem po cestě do Alamaru, kde v těchto dnech probíhá festival “Poesie bez konce”, zašla do amfiteátru starého Asturiánského centra.

Po konferenci jsem dostala příležitost zeptat se Mariely Castro na otázku, která mě trápí pokaždé když slyším mluvit o toleranci k odlišné sexuální orientaci. Nerozumím tomu, že je uznáváno právo člověka vybrat si s kým se bude milovat i přesto, že stále ještě existuje ideologická monogamie, kterou nám vnutili. Když už byly odstraněny pojmy jako “nemocný” ze studií o homosexualitě, proč se stále ještě používá označení “kontrarevolucionář” pro všechny, kteří myslí odlišně? Pro mě je stejně závažné, když se někomu říká “teplouš” jako když se lidem, kteří nesouhlasí, říká “červ”.

Protože by dnes tato práva měla být ve středu pozornosti nás všech, chci vám ukázat video z mého krátkého setkání s Marielou. Zvuk je příšerný, tak zde přepisuji náš rozhovor pro ty, kteří neuslyší všechno.

Mariela: Zahrnout péči o transexuální osoby do systému práva. To je všechno co chceme.

Yoani: Ráda bych se zeptala, jestli celá tato kampaň, tento boj, který je veden do jisté míry ze strany samotné společnosti a usiluje o přijetí odlišných sexuálních orientací, v nějakém momentu přejde i do jiných rovin a začne se také bojovat za toleranci k jiným aspektům, jako je třeba vlastní názor, politická nebo ideologická orientace. Podaří se nám vymanit i z těchto okovů?

Mariela: Nevím, protože se touto oblastí nezabývám. Ideologické a politické otázky jsou mimo moji odpovědnost. Já se snažím dělat to nejlepší co můžu v rámci svých možností.

Jedna básnička z devadesátých let ironizovala zmizení různých zemědělských produktů z kubánských stolů. Její autor se pod tyto sympatické verše nikdy nepodepsal, ale její břitký styl ukazoval jasně směrem k jednomu známému spisovateli. Byla to léta kdy se zhroutilo RVHP i s celým socialistickým blokem a naše pupíky se začaly bolestivě přibližovat páteři. Vypadalo to, že zelenina emigrovala do exilu a nechala nám jenom trýznivé vzpomínky na svoji jemnost.

Sladké brambory, banány a yuka se pozdeji vrátily když sociální exploze v roce 1994 donutila vládu povolit satanizované volné trhy. Najednou jsme na regálech trhů nacházeli rozmanité hlízy, odjakživa doprovázející jídla našich prarodičů, ale za ceny, které zdaleka neodpovídaly našim symbolickým platům. Ale i tak, byly tu. Když si člověk trošku vyždímal kapsu, mohl udělat sladkou malangovou kaši a uvést své dítě do tajů chutí.

Zatímco se vrátily tyto národní produkty, přicházely i cizí, aby nahradily ty kriolské. V hotelech začali nakupovat pomeranče z Dominikánské republiky, květiny z Cancúnu a ananasy z dalších karibských ostrovů. V kuchyních se začal používat citrónový koncentrát, aby nahradil ztracený citrus, tak běžný v omáčkách a marinádách. Cukr se dovážel z Brazílie a objevit někde balík mražené mrkve bylo snazší než najít kořeny, které rostou tady v naší zemi. Jenom guayaba neměla v dovozu konkurenci a důstojně nahradila všechno ostatní ztracené ovoce.

Vrchol přišel před pár týdny kdy jsem zjistila, že sůl, která je rozdávána na příděl, pochází z Chile. Nedaří se mi srovnat v hlavě našich 5 746 kilometrů pobřeží s tímto modrobílým balíčkem přivezeným z jihu. Pokud je naše moře pořád ještě tak slané jako vždycky bývalo, co se děje s těmi malými krystalky, že si nenajdou cestu do mé solničky? Není to kvůli přírodě - neházejme vinu zase na ni, ale kvůli nefunkčnímu ekonomickému systému, výrobní apatii a obrovskému pohrdání vším tuzemským. Na vině není ani embargo.

Musela bych dnes přepsat tu sarkastickou básničku o vymizelých produktech a přidat jednu krátkou, ztracenou slabiku: sůl.

Yuca co přijela z Litvy
Mango, sladký plod Krakova
Jam co pochází z Varšavy
a káva co se sklízí v Německu.
Žlutá malanga z Rumunska,
moldavský boniát se svou sladkou chutí
z Libérie mamey a jeho textura
a zelený banán co pěstují na Ukrajině.
Všechno to nám chybí a není to naše vina,
za splnění potravinového plánu
svádíme tvrdý boj.
A už máme první důkaz,
že se opravdu snažíme:
vidíme jídlo v televizi a novinách.

Je devět ráno a policista si znuděně prohlíží předvolání, které jsme mu předložili ve vchodu na stanici na rohu ulic 21 a C. Nechá nás čekat na lavičkách něco kolem čtyřiceti minut, během kterých stihneme s Reinaldem probrat všechny věci, na které nemáme ve shonu běžného dne čas. V devět čtyřicet odvedou mého muže poté co se ho zeptají, jestli u sebe má mobilní telefon. Deset minut poté se s ním vrátí a mě odvedou do druhého patra.

Setkání je krátké a tón energický. V místnosti jsme tři a ten, který mluví zpěvavým hlasem se představil jako agent Roque. Po mé straně je jiný, mladší, říká že se jmenuje Camillo. Oba, sdělí mi, jsou z ministerstva vnitra. Nechtějí nic poslouchat. Mají na stole napsaný scénář a nic co bych udělala by je od něj neodvedlo. Jsou to profesionálové v zastrašování.

Téma hovoru se dalo očekávat. Přibližujeme se k datu setkání kubánských bloggerů, které jsme, bez tajnůstkaření ani publicity, připravovali posledního půl roku. Oznamují mi, že setkání budeme muset zrušit. O půl hodiny později, když už jsme byli daleko od uniforem a fotografií vůdců na stěnách, jsme si zrekonstruovali jejich slova:

Rádi bychom vás upozornili, že jste překročila všechny hranice tolerance svými kontakty a blízkostí s kontrarevolučními elementy. Díky tomu nemáte žádné právo diskutovat s kubánskými autoritami.

Roque na konci už skoro křičí a já využívám momentu abych se ho zeptala, jestli mi toto všechno může dát písemně. Jako bloggerka jsem zveřejnila svoji tvář a jméno a teď mám pocit, že budou všichni ochotni uvést svoji identitu vedle toho co říkají. Policista se odchyluje od scénáře, asi nečekal moji knihovnickou mánii schovávání si všemožných papírů. Přestane číst co má ve scénáři a ještě hlasitěji na mě zakřičí, že “nemá povinnost mi dávat vůbec nic”.

Předtím, než mě z místnosti vyhodí krátkým “Odejděte občanko” mu ještě stihnu říct, že není schopen mi podepsat to co řekl, protože na to nemá odvahu. Slovo “zbabělci” už mi unikne s výbuchem smíchu. Jdu dolů po schodech a slyším jak nahoře urovnávají židle. Středa skončila brzo.

Přísahám, že nechodím na červenou, že už více než dva měsíce nekupuji sýr na černém trhu a neutekla jsem z žádného obchodu bez placení. Nepamatuji, že bych poslední dobou nějak významně porušila zákony, dokonce jsem se ani nevydávala za cizinku když jsem chtěla jít v nějakém hotelu na internet.

Přesto jsem ale dostala společně s Reinaldem předvolání na policii, na zítra ráno, na stanici na rohu ulice 21 a C ve Vedadu. Říkám si, jestli si s sebou mám vzít kartáček na zuby, nebo jestli mě jen krátce vytahají za uši.

Přikládám vám tu oficiální dokument, který mi dnes předal upocený policista, poté co vyšlapal po schodech do našeho čtrnáctého patra - výtah už měsíc nefunguje.

Zítra v devět ráno budu vědět o co jde a po druhé odpoledne se ozvu.

Naše každodenní realiza září absencí něčeho, na co jsme byli dřív zvyklí. Výzvy k demonstracím, tak časté ještě před dvěma lety, jsou teď čím dál řidší. Dřív bývalo divné, když nás alespoň jednou za měsíc nikdo nevyzval k účasti na manifestaci, kde jsme měli vykřikovat slogany a tleskat zapáleným proslovům. Dostávali jsme pravidelně přídel lžičky histerie, která nás udržovala v pocitu neustálého ohrožení.

Vždycky v den těch neustálých demonstrací nefungovaly žádné veřejné služby a dopravní přostředky z celého města přivážely lidi z ostatních provincií, aby byl manifestující dav co největší. Během pochodů se ulice plnily pošlapanými papírovými vlaječkami a hadicemi s vodou k ukojení žízně. Město zkolapsovalo a my, kteří jsme čekali až přehlídka skončí jsme měli pocit, že žijeme ve stavu nikdy nekončící mobilizace. Byly to dny, kdy to nejlepší co člověk mohl udělat, bylo zůstat doma a čekat až všechny ty výkřiky, nervozita a tlampače umlknou.

Ale taky nebylo všechno jenom tak jak to ukazovaly kamery a reportáže v médiích. Politické mítinky, organizované samotnou vládou, měly i svoji zábavnou část. Žáci škol byli nadšení, že se zrušilo vyučování a mohli si hrát uprostřed davu. Spousta zaměstnaných lidí byla taky radši když uprostřed chaosu manifestací mohli vyklouznout a utéct domů, než když pracovali celý den pod dohledem kontrolora. Dokonce i ti, kteří jezdí autobusem a ošahávají ostatní byli vděční za davy na demonstracích, ideálním místě pro jejich chlípné choutky. Pouliční prodavači počkali až zástupy přestanou skandovat “Ať žije!” a prodali neskutečné množství arašídů, chlebů s pomazánkou a limonád.

Ne že by se mi po těch organizovaných pochodech stýskalo, ale město vypadá nějak jinak bez těch bouří euforie, bez vůdce křičícího na tribunách a bez těch tisíců opravdových i falešných nadšenců třepetajících vlaječkami.

Diplomacie je jedním z umění, ze kterého mám vyrážku, jedním z tanců, při jejichž sledování dostávám mořskou nemoc. I když se snažím sebevíc porozumět velvyslancům, tajemníkům a celému tomuto rodu vynalézavých osobností, jsem jejich jednáním jenom víc zmatená. Objímají se a usmívají, vyměňují si sliby a nechávají se fotografovat ruku v ruce. Mluví mým jménem i když už je to dlouho co naposledy jeli autobusem, stáli ve frontě nebo věděli jak vysoká je cena vajec na černém trhu.

V posledním roce měl balet předváděný “naší” diplomacií charakter svůdných tanců. Omámili svými tanečky v červených ponožkách a svými sliby celou řadu lidí. Ale odsud, ze třetího balkónu, kde sedíme my občané, nám každé fouetté připadalo přízemní a nové otočky (tak předvídatelné) nevzbudily nic než zívání.

Znuděná a zklamaná touto choreografií pro efekt radši volím tanec v rytmu lidové diplomacie. S takovým množstvím vyplýtvaného šampaňského je myslím lepší přeskočit řady reprezentantů v kravatách. Měly by existovat civilnější formy jak se setkat s ostatními, vytvářet kontakty a pomáhat si. Nechme ministrům jejich smlouvy o úmyslech a podpisy nikdy nenaplněných dohod. Přibližme se mezitím jeden k druhému a najděme společnou řeč!

Vzkaz Yoani Sanchez v souvislosti s udělením ceny Blobs za nejlepší Blog a ceny Reportérů bez hranic
http://www.youtube.com/watch?v=wXCYmT9pTv4

Může chtít ještě spoustu věcí, které nám chybí. Nejsou to ocenění a diplomy, ale dlouho odpíraná práva, jako třeba to, aby mne mohli lidé číst v mé vlastní zemi. Pořád ještě sama sobě dlužím možnost říkat všechno co říkám tady v reálném světě a ne ve virtuální realitě deníkového blogu. Přesunout tento veřejný prostor, kterým je dnes Generace Y do konkrétního světa, kde je také spousta trollů a kde jsou tresty větší než jednoduché hackování mých stránek. Potřebuji víc než kilobity, potřebuji realitu.

Pořád nám ještě schází ta nejdůležitější cena - právo dialogu, nesouhlasu a politické orientace jakou si vybereme, tady, uvnitř ostrova. Nedopusťme, aby byla tato práva zredukována pouze do prostoru blogosféry. Musíme se snažit dosáhnout na tu nejvyšší výhru, na svobodu názoru.

Konečně skončilo očekávání spojené s udělováním cen Bobs. Už víme, že Generace Y získala první místo v hlasování diváků o cenu Reportérů bez hranic, ale pořád ještě čekáme jak rozhodne porota. Ať už jakkoli, určitě to oslavíme. Člověk nepotřebuje mnoho důvodů k tomu aby otevřel láhev rumu a okořenil prostor pro komentáře pár kapkami. Bude to chvíle příměří mezi pravidelnými čtenáři a trolly, mezi jednotkami kybernetického nasazení a lidmi, kteří přichází proto, aby skutečně diskutovali.

Tak si přisuňte židli k obrazovce, budeme závěrečný ceremoniál promítat přímo tady. Vemte si do ruky kornoutek s arašídy a nějakou dobrotu abyste nepřišli ani o vteřinu až se budou předávat ceny. Prosím ty, kteří už nemají nehty aby si nesnědli i prsty, ty budou ještě potřeba k ťukání do klávesnice.

Předtím než začneme s mejdanem bych ráda poblahopřála všem, kteří vyhrají. Lidem, kteří jako já používají své deníky, aby vyprávěli o svém životě a kladli otázky. Nebýt podpory této světové blogosféry a bez ochany, kterou mi dává to, že do ní patřím, už bych na svůj blog dávno musela vyvěsit ceduli “Zavřeno”. S tím, co se odehrálo při hlasování na The Bobs už není moci, která by zastavila toto předposlední písmenko abecedy.

Děkuji všem, kteří hlasovali!

Video z předávání cen na:
http://www.thebobs.com/