Před více než pěti lety zaplavil všechny kluby na ostrově smyslný a extrovertní rytmus. Dorazil společně s vzhledem, který otevřeně vyjadřoval touhu po zábavě, sexu a pohodě. Mnoho kapel hrajíce salsu přizpůsobilo svou hudbu a své texty taktu reggaetonu. Písně jasně navazují erotické pocity a zároveň popisují výměru kubánské reality, bez příkras či vítězoslavnosti. Ve východní části země se vytvořil tvrdší řízenější styl, známý mezi svými následovníky jako ,,perred´´, z tohoto hudebního rytmu.

Je těžké kdekoliv na ostrově najít taxi, které na plný zvuk postrádá chytlavé výrazy žánru, které nevykazují známky umírání. Jeden z nejzajímavějších elementů reggaetonu je to, jak málo to připomíná hudbu sociálního vědomí, kterou jsme slýchali v šedesátých a sedmdesátých letech. Když skladatel této éry se stále věnoval své zálibě, ochotě a vášni, aby přispěl ke společenskému pokroku, dnešní tóny ukazují zálibu jedince v materiálu a důraz na uspokojení naléhavých potřeb. Hudební tvorba skončila tím, že ukázala komplexnější proces změny než pár akordů nebo několik tanečních kroků.

Zatímco na jevišti skupina kluků hystericky opakuje: ,,¡Mami, goza!” (,,Ááááá, méďa!´´), dav se komíhá a potí pod barevnými světly. Není tu žádný nedostatek těch, kteří veřejně kritizovali vzrůst těchto nových rytmů, spjatých s jejich zahraničními současníky nebo sklony ke konzumerismu, nicméně fanoušci reggaetonu na to celkem kašlou. Pro ně je ohlušující sbor, který hledá vzrušení – ať se vám to líbí či ne - novodobá hymna.

Po dlouhé době jsme měli s několika přáteli v Camilině domě jakýsi novoroční stmelovací rituál. Sedivše na podlaze v zápalu brebentění jsme do proutěné košíku vkládali útržek papírku se svým jménem, osobním přáním, návrhem a proroctvím k roku, který započal. Několik se nás na schůzku dostavilo se svými zamýšlenými odpověďmi, nicméně několikrát se v lednu stalo, že bylo obzvlášť těžké předpovědět nebo toužit po jakékoliv věci, v polovině krizové nejistoty. Přesto jsme se pokusili co nejméně myslet na své životy, dávat si ambice nebo věstit, co by se nám mohlo stát.

Předtím, než jsme ukončili tento výroční večírek, přečetli jsme si psaníčka z minulého setkání před dvanácti měsíci a porovnali je s těmi současnými, která jsme vhodili do koše. Toto povídání bylo pravdou, kterou proběhly zamýšlené aspirace a nesplněné plány, třebaže se nám v takovýchto případech podařilo zasmát se sobě samotným a pokoušet znovu svou fantazii. Málokrát se mi zdařily předpovědi ohledně toho, co se stane na mém ostrově, ačkoliv si myslím, že kdyby se byla splnila slušná část z mého přání, bylo by to ne kvůli skutečným událostem, nýbrž díky mé tvrdohlavosti. Mezi účastníky tohoto setkání se nápadně opakovalo přání po radikalizaci v zemi, následováno – s velkým odstupem – srdečnou touhou a úzkostí po vyhovujícím útočišti.

Na každém srazu kolem košíku jsme zaznamenali, že číslo tech, kteří se rozhodli emigrovat, vzrostlo. Takzvané ,,sdružení papírkových útržků´´ se tak proměnilo v povolení seznamu nepřítomných, v inventář iluzí celé skupiny přátel, která – před očekávanou chybou – raději zvedla kotvy a odplula. Ke Camile, naší sladké hostitelce, se chodí tisíce kilometrů až do jejího malého ayestaránského domečku. V těchto dnech se může přihodit, že bude přebírat horu našich závazků a proroctví, která jsme – rok po roku – napsali a shromáždili v její síni. Vím, že zachová tyto nažloutlé lístečky, poselství od frustrované generace, jasný důkaz toho, že jsme nikdy nepřestali věrit, dokonce ani v těch nejtěžších časech.

,,Silvestrovské objetí všem těmto ,,štítkům´´ roztroušeným po celém světě, komentátorům tohoto blogu, kubánským blogerům v tuzemsku i zahraničí, z pohledu jiných, překladatelům Generace Y, kteří – z ochoty – zpřístupňují tyto texty spoustě lidem, těm, kteří přepisují texty, které po telefonu diktuji a potom je vystavují na Twitteru, všem, kteří mi posílají tisíce emailů z celého světa a volají mi domů, aby mi řekli takové věci, jako třeba že můj handicap surfařky mi nezabrání v poznání. Všem radost, štěstí a pohodu do roku 2010, který začne za pár dní.´´

Kuba (hlavní producent pozitivní světové energie)

,,Monopolizace je dynamika zchátralosti,´´ řekl mi jeden kamarád, mezi filozofickým a pesimistickým podtónem, při včerejším projevu Raúla Castra při Národním schromáždení. Provaz našich vyhlídek se nenapnul v očekávání příchodu změn, nicméně jsme měli určitou naději ohledně některých dlouho slibovaných opatření. Ovšem když druhý zástupce strany přednášel slova k uzavření roku 2009, vypadal, že ho nadnáší spíš uzda než kormidlo, že je spíš obezřetný než podnikavý a že je mnohem konzervativnější než troufalejší.

Naši poslanci svým přičiněním znovu zapomněli na příležitost zodpovědět na nepohodlné otázky, oponovat si ve volbách nebo vášnivě diskutovat. Možná tímto způsobem dovolili odejít poslední příležitosti, která by dotyčné popohnala a změnila tento obraz hloupého sboru, který se projevoval více než tři desetiletí. Debaty, které proběhly v Paláci úmluv a které přenášela televize, vypadaly, jako by se odehrávaly ve vzdálené zemi, která počítá s dostatkem času na odročení – dokolečka dokola – nutných změn. Ani kdyby nadšení z ,,obnovení ekonomického systému´´ obsahovalo nejdůležitější požadavky mocného lidového výboru.

V tomto obvyklém čtvrtém ročním období se trápíš tím, zda-li už potvrdili jméno nového roku*, hloupým vzrůstem HDP, který – dokonce natolik – budí nafouknuté zdání a hrozbu z budoucích škrtů, které nic neřeší. K neštěstí určitých vět vyřčených v pragmatickém tónu při závěrečném projevu mělo nadšení a ty příkazy, které přišly seshora, za následek omezení hlavní strategie na kontrolu země. Způsobem, jakým osoby v parlametu pokaždé ztrácejí na své důležitosti, načež se hlavní plán upeče v jediné kanceláři, se schvaluje sotva párem podpisů. Nepřekvapilo by mě, kdyby se v únoru nebo březnu zavedl balíček změn a dodatků, které by se stejně neuskutečnily – ani přinejmenším – úslužnou zbankrotělou rukou těchto zmocněnců.

V polovině nadcházejícího roku se znovu sejde Národní shromáždění, aby si zatleskalo – jejich obvyklá porce složitosti a ticha.

*pozn. př.: kubánský režim dává každému roku určité jméno – např. rok 1961 byl Rok vzdělávání.

Nikdo nezná mechanismy cenzury na Kubě lépe než ti, kdo píší do několika málo novin s celostátním nákladem. Novinářství se změnilo v choulostivou profesi, která zavazuje ke zvažování témat, přívlastků a častokrát také k potlačení osobního názoru v rámci zachování vlastního pracovního místa. Vím, že být oficiálním novinářem je v podstatě životním rozhodnutím, ale znám i takové, kteří se zvolili možnost uvíznout na krkolomné stezce spoluviny a očekávat zde den, kdy konečně budou moct psát to, co si myslí.

Z tehdejší redakce novin Juventud Rebelde (Revoluční mládež), kde Reinaldo do roku 1988 pracoval, zůstalo jen málo. Většina jeho dřívějších kolegů už dnes žije na Miami, v Mexiku nebo ve Španělsku. Jiní opustili profesi, zklamáni zastavením procesu glasnosti a pod tlakem následné kritiky těch nejodvážnějších. José Alejandro Rodríguez toto všechno přežil a dále svádí svou osobní bitvu v rubrice „Potvrzení příjmu“, kde vycházejí dopisy čtenářů se stížnostmi a otázkami. Pokaždé při čtení jeho slovního boje proti byrokracii a jejím přečinům vnímám ústupky, které pravděpodobně vyvrcholí jeho profesionálním odmlčením.

Je to pár dní, co José Alejandro už nemohl dál. Vypověděl všechno, co se uvnitř něj nahromadilo ohledně „přehnané centralizace“, které je podroben všechen tisk na ostrově, a odsoudil tajnůstkářství, které panuje kolem vládních rozhodnutí. Z jeho článku „Proti démonům zabavených informací“ je znát slovo čestného člověka, který stále ještě věří v možnost polidštění současného systému skrze průhlednost informací. Zdravě a s respektem si dovolím s jeho vírou nesouhlasit. Totiž to, co se rozvinulo na základě zastírání, odsuzování a filtrování, nemůže přežít ve světle řízné a svobodné žurnalistiky.

Ty tři stránky jeho proslovu vydržely v online verzi Juventud Rebelde jen pár hodin. Pak byl článek zabaven důvtipnými jestřáby střežícími ortodoxii. Ti jsou si totiž dobře vědomi nebezpečí, které představuje Národ, jenž se postupně dozvídá vše, co se oni snaží utajit.

Kopie článku “Proti démonům zabavených informací” je dostupná zde.

 „Jak že se to křičí na Twitteru?” To byl jeden z prvních vzkazů, které jsem poslala poté, co jsem objevila sílu vyjadřování se ve sto čtyřiceti znacích.

Dneska už zní dotaz jinak. Jaký je nápěv hymny, kterou je možné vyburcovat všechny, kdo jsou připojeni k Internetu? Jak předat dál vzkaz o touze po svobodě, kterou je možné vyčíst ze všech tváří v mém okolí? Dříve stačil zvuk trubky, cval koní a pár slok vyzývajících bojovníky, aby „položili své životy za vlast”, ale teď už je všechno jinak.

Napadá mě použít kilobajty, chopit se ostří slova, které má pořádný říz a dává vzniknout přikázáním trvalejším než je břit mačety. Ať následujících pět zásad tohoto blogování projede celým webem jako povel k tažení proti kontrole, autoritářství a cenzuře. Vzhůru za:

- Svobodu myšlení  
- Svobodu přístupu na Internet
- Svobodu odjet a vrátit se na Kubu 
- Svobodu shromažďování 
- Svobodu pro všechny vězně svědomí
- Svobodu pro Kubu

Na momentce, kterou si odveze španělský ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos z návštěvy Kuby, nebude místo pro nesouhlasící příbuzné. Před objektivem budou jen nucené úsměvy ministrů, lesk kanceláří a hraná ochota těch, kteří si přisvojují moc. Pro kompozici se nehodí ti, co říkají „no“, a jsou z ní vyloučeni i skeptici. Do fotoaparátu se vejdou jen šťastné obličeje, špinavé prádlo zůstane k vyprání doma. I když doma se už po desetiletí pračka veřejné diskuse nezapíná a na zatuchlou utopii je zakázáno používat čistící prostředky.

Nikdo, kdo se hýbe, nebude na obrázek vpuštěn, protože výsledek má získávat politickou a ekonomickou podporu,  ne vzbuzovat obavy. Proto zamalují pavučiny vápnem, skryjí vojenské uniformy pod obleky a na chvíli to bude vypadat, že jsou mladší, než skutečně jsou. Nebudou se zabývat nebezpečnými tématy. Proč také obtěžovat hosta? Až odjede, některé ze zlobivých dětí určitě dostanou za obtěžování návštěvy za uši. Rodinný portrét z této návštěvy bude mít sépiovou nasládlou barvu, protože kontrastní barvy skutečnosti se nehodí do diplomatických alb.

Nějakým takovým tím hrozným foťákem, kterým si turisté fotí pořád dokola ty samé věci, bude vyfoceno několik omšelých obrázků. Škola plná studentů v krásně nažehlených uniformách, továrna na lesklé moderní stroje, nějaký stavební projekt těsně před dokončením, určitě nebude chybět ani pohled na davy, zorganizované shora.

Negativ bude potřeba perfektně udržovat, aby mohl být později vtištěn na stránky historie. Kdyby náhodou unikl pozornosti nějaký nepatřičný detail, upraví se ve Photoshopu. Vylepší se už tak nedokonalá realita i tváře těch, kteří se neusmívají.

[youtube][/youtube]

Jsem trošku zklamaná. Ještě minutu předtím, než včera začala oslava María Mokra Cabot, jsem si myslela, že kubánská vláda změní své rozhodnutí a nechá mě vycestovat. Proto jsem si schovala nahrávku z Úřadu pro imigraci a cizince z pondělka 12. října. Dnes, když jsem se dozvěděla, že se nic nezměnilo, jsem se rozhodla ji zveřejnit. Zejména kvůli všem, kteří se dostanou do stejné situace.

Z rozčilení a z množství věcí, které jsem chtěla říct, jsem mluvila tak rychle, že bylo složité to otitulkovat. Ale ulevilo mi, že jsem těm vojenským uniformám řekla všechno, co si o nich a o jejich absurdních zákazech myslím.

Omluvte nedostatky videa, jedná se o nahrávku naprosto neodbornou, tak jako je to se vším na tomto blogu.

Text pod fotografií: V čekárně cizineckého a imigračního úřadu na 17. ulici mezi J a K

Vypínající se bypassy a ozvěna plačících dětí. Razítka dopadající na listy papíru, aby zamítala a cenzurovala, kilobity nesoucí můj hlas po internetu, aniž bych se musela pohnout. Někdo se na mě zachmuřeně dívá a mluví přes své walkie-talkie. Ptáček zvaný Twitter mě nese mezi drápky. Úřady plné uniformovaných lidí potvrzujících, že „momentálně nemohu vycestovat“, i když já už jsem tisíce kilometrů daleko, ve virtuálním světě, kterému nemohou ani porozumět, ani ho uzavřít.

[youtube][/youtube]

Za svítání vzali první cihly z vnějších zdí, aby je prodali na nedalekém černém trhu. Jako zástup mravenců vzala chudina z této čtvrti útokem starou zavřenou továrnu a začala s demontáží. Na rohu postávaly děti a hlídaly, jestli se neblíží policie, zatímco rodiče prosívali zbytky sutin a vybírali štěrk. Šikovné ruce přes den bouraly a přes noc si odnášely stavební materiál, jenž poslouží k rekonstrukci jejich vlastních domovů. Po třech týdnech zůstala z ohromných zastřešených hal jen podlaha a pár pilířů trčících do prázdna. Vše použitelné bylo přesunuto na území potřebných a stalo se součástí architektury z nouze.

Na ostrově, kde sehnat cement, tvárnice nebo ocel je stejně náročné jako získat měsíční prach, se stalo běžnou praxí před stavěním bořit. Máme tu specialisty schopné získat nedotčenou hliněnou cihlu z osmdesát let staré zdi, odborníky, co odlepí kachlíky ve zdemolované vile, a zručné „dekonstruktéry“, kteří vytahují kovové nosníky ze spadlých domů. To, co zachrání, použijí na stavbu vlastního bydlení, protože žijí ve státě, kde si nikdo legálně nemůže koupit dům. Jejich „lomem“ jsou zřícené domy nebo továrny, jež jsou díky nedbalosti státu dlouhá léta opuštěné. Vrhají se na ně s vervou, kterou jim ospalí řemeslníci pracující za státní plat mohou závidět.

Někteří udatní recyklátoři při práci zahynuli, když se na ně zřítila střecha nebo zeď příliš narušená jejich zásahy. Ale občas se na ně i usměje štěstí, když v ruinách naleznou nepopraskanou záchodovou mísu nebo funkční zástrčku, kterou původní obyvatelé nestihli v tom spěchu odnést. Kilometry od místa rabování se pomalu mění malý příbytek z latí a vlnitého plechu. Přibyly mu dlaždice ze zřícené budovy na rohu ulic Neptuno a Aguila, kousek venkovní mříže opuštěné rezidence na ulici Línea a dokonce jedna vitráž z kláštera ve Staré Havaně. Uvnitř tohoto domova, který je plodem drancování, sní rodina (stejně tak vydrancovaná životem) o tom, co si na ramenou odnese z další opuštěné továrny.

Text pod obrázkem: Na základní škole v šátku.

Po celé zemi jsou dnes organizovány oslavy při příležitosti vstupu prvňáčků do Pionýra. Ranní nástup trvá déle než obvykle, rodiče doprovázejí své děti, zatímco ty si nasazují šátky a poprvé volají heslo: „Pionýři pro komunismus, budeme jako Che“. Také jsem tím už dvakrát prošla. Jednou, když jsem se do OPJM (Pionýrská organizace Josého Martí) zapisovala já, a podruhé, když vstupoval Teo. Mé vzpomínky na ty dva dny jsou tak rozdílné, že mi připadá, že se odehrály v nějakých protikladných dimenzích.

V mém případě šlo o období ideologické horlivosti, se svými necelými 93 centimentry jsem byla ochotná obětovat i život za ten šátek, který mi právě uvázali. Cítila jsem, jak se mne dotkla ruka Vlasti, i když jsem byla ve skutečnosti jen včleněna do řad ideologie. Heslo organizace, do které jsem vstoupila, pro mne bylo zvoláním, jež otevírá dveře. V té době jsem ještě nevěděla, že přípona „ismus“ vytváří slova znamenající „doktrína, sekta, systém“. Nejhorší by pro mne bylo, kdyby mne odstavili jako Lybnu, která nemohla skládat „slib“ se třídou, protože byla Svědkyně Jehovova. Vznášel se nad ní stín, vyznačující se právě tím, že neměla na krku uvázaný ten kousek modré látky.

Uběhlo dvacet let a já se jednoho říjnového rána dívala na svého syna, jak vstupuje do pionýrského hnutí, kterému já už nevěřím. Učitelka obešla zástup a požádala děti, aby zopakovaly slogan o Che Gueavarovi. Teo zůstal potichu a popotáhl, což neušlo bystrým očím ředitelky. Když se ho ptali, proč nechce říci heslo tak jako zbytek žáků, odpověděl s dětskou jednoduchostí: „Protože Che je mrtvý a já nechci být mrtvý“. Předpokládala jsem, že si můj syn právě vysloužil nejhorší známku v ideologickém katalogu, písmeno „C“ jako „kontrarevolucionář“. Ale ne, paní učitelka se zasmála a Teo dostal svoji první lekci oportunismu: „Ale Teo, zopakuj to heslo a basta, proč by sis zadělával na problémy!“.